Co mi řekl František z Makové hory

Nechtěl bych být nikdy básníkem;

dovedu si představit to utropení.

Básník musí říkat velké věci malými slovy.

To sžírá duši, bolí mnohem víc,

než si myslíte.

Musí navštěvovat chrámy nemocných,

lazarety tmy

do leprosárií

až snad za řekou Gangou posílat léky

na vlastní náklady.

Musí chodit pěšky za blanickými rytíři,

starat se o jejich koně,

milovat sena i otavy,

když se urodí sucho.

Musí mít čich

na nespravedlnost,

ruce tak dlouhé,

aby mohl šacovat letadla,

srdce palčivé a žíznivé

a nesmí se ptát,

zda zalomcovat mříží

nepřináší ruce od krve

nebo samotnou smrt.

To není všechno.

Čeká je pole nášlapných min,

planiny závisti

a nestačí-li deset přikázání,

musí vymyslet další.

Báseň jedenáctou,

vlhkou a závislou,

co si vyčesává vlasy

a vstupující do řeky,

v jejichž tůních plují štiky

měsíční velikosti.

Poté pohodí hlavou

Nikdy bych nechtěl být básníkem.

Tajně bych si ale přál,

aby mě vzali,

ti kluci upovídání až běda,

chvilku na milost.