Příteli z Kampy Znal jsem ho.
Trochu podivín,
tu a tam tulák z jeřabinových hor,
léčitel malomocných v černé Indii.
Zachycoval se záchranných lan
na levém boku měsíčních vzducholodí.
Přijal jméno po své milované. ↗ Slunečnice z tvých dlaní Možná se ztratím
ve tvých vůních.
Chtěl bych si to zopakovat
nejméně stokrát znovu.
Jako slunečnice
se žlutými meči. ↗ Snad polehčující okolnost Proč bych to nepřiznal. Jsem drsně vycvičen;
básně tu a tam blednou
mění se v led i v okenní parapet,
ptáci dolů sklouznou.
Zpívají Uhněteme z hlíny
volavky popelavé, bílé a rudé.
S nádechem vůní dívčí klíny
nevezmou nic, co po nich zbude.
Poté se přou v hádankách;
padají se po úbočích, spí v kolibách.
Cestou, ach bože, neberou rukojmí.
Na dálku ucítí ohořelé chrámy, těžký pach;
v sítích i v půlnočních modlitbách,
nemohu jinak, bosou nohou překračuji stíny. ↗ Modlitba před třetí hodinou ranní aneb Unikající slova I kdybys nebyl,
chvíli buď;
nikomu to neřeknu.
Ta,
co jsem miloval
a vodil ji tajně do lesů
a olizoval její břišní pot,
už není.
Proseděli jsme celou noc,
věřili na talovíny pod sněhem
a za svítání…
To neuhádneš.
Za svítání jsme mohli i směli
ještě jednou znovu.
I kdybys nebyl,
byl to krásný boj;
zpovědníci spali
a tys je nevzbudil.
Stejně bys je nepoštval proti nám.
I kdybys nebyl,
chvíli buď,
nikomu to neřeknu. ↗ Co mi řekl František z Makové hory Nechtěl bych být nikdy básníkem;
dovedu si představit to utropení.
Básník musí říkat velké věci malými slovy.
To sžírá duši, bolí mnohem víc,
než si myslíte.
Musí navštěvovat chrámy nemocných,
lazarety tmy
do leprosárií
až snad za řekou Gangou posílat léky
na vlastní náklady.
Musí chodit pěšky za blanickými rytíři,
starat se o jejich koně,
milovat sena i otavy,
když se urodí sucho.
Musí mít čich
na nespravedlnost,
ruce tak dlouhé,
aby mohl šacovat letadla,
srdce palčivé a žíznivé
a nesmí se ptát,
zda zalomcovat mříží
nepřináší ruce od krve
nebo samotnou smrt.
To není všechno.
Čeká je pole nášlapných min,
planiny závisti
a nestačí-li deset přikázání,
musí vymyslet další.
Báseň jedenáctou,
vlhkou a závislou,
co si vyčesává vlasy
a vstupující do řeky,
v jejichž tůních plují štiky
měsíční velikosti.
Poté pohodí hlavou
Nikdy bych nechtěl být básníkem.
Tajně bych si ale přál,
aby mě vzali,
ti kluci upovídání až běda,
chvilku na milost. ↗ Pokus o přání Na tu loď mi nesahej,
má křídla z ploutví kosatek;
z poutníků tak trochu děs i úctu,
přebaluje slova
nasáklá noční močí,
v rohu sedí můj děda,
ještě hlouběji verpánek.
Na tu loď,
ach, ty můj nejvyšší,
kdyby byla chrámová
a bála by se proražení dna
pověs plátna z jeřabin;
proplula by dubovými vraty nazpátek.
Učil's mě
Modlitba není stín,
ale vždycky čin.
Cítím tu loď,
tu otlučenou
a železnými botami kopanou do boků…
Tak ta nejméně osmiveslice
vsákla by se do země;
po hrdle pražských náplavek
cupitají nohy jeptišek.
Dodnes tu pramení ranní mlha,
má v sobě srdce láčkovců,
jízdní řád, všechny arytmie,
symbiózu tmy a drsné jizvy hlasivek.
Pane bože,
konečně už něco udělej.
Zbav mě otázek. ↗ Vytržený list z evangelia Přináší zprávy z bojiště,
pošlapané hledí.
Za naší vesnicí rumiště,
rostou tam kopřivy do nebe a svědí
na místech jitřního dotyku;
rty pokrývají jizvami,
ostružinové víno Aztéků
chladí a mává s námi,
neboť dojít na místo setkání
přináší dobré příběhy pro spaní
a pak nás vlečou jako lůzu ke kříži.
Tak řekni, jak často jsme bezbranní,
kdo sežehne chloupky ve tvém podpaží?
Před námi se plazí královští hroznýši. ↗