Pokus o přání

Na tu loď mi nesahej,

má křídla z ploutví kosatek;

z poutníků tak trochu děs i úctu,

přebaluje slova

nasáklá noční močí,

v rohu sedí můj děda,

ještě hlouběji verpánek.

Na tu loď,

ach, ty můj nejvyšší,

kdyby byla chrámová

a bála by se proražení dna

pověs plátna z jeřabin;

proplula by dubovými vraty nazpátek.

Učil's mě

Modlitba není stín,

ale vždycky čin.

Cítím tu loď,

tu otlučenou

a železnými botami kopanou do boků…

Tak ta nejméně osmiveslice

vsákla by se do země;

po hrdle pražských náplavek

cupitají nohy jeptišek.

Dodnes tu pramení ranní mlha,

má v sobě srdce láčkovců,

jízdní řád, všechny arytmie,

symbiózu tmy a drsné jizvy hlasivek.

Pane bože,

konečně už něco udělej.

Zbav mě otázek.